Český těžařský sektor je v útlumu. V budoucnu se bez něj ale asi neobejde

Těžební průmysl v České republice je i kvůli stále většímu tlaku ze strany ekologických zájmových skupin i části veřejnosti na ústupu. Tvůrci hospodářské politiky by ale měli myslet na to, že útlum těžby důležitých surovin v České republice zvyšuje závislost na zbytku světa, a to včetně třeba Číny, která se může kupříkladu pyšnit velmi rozsáhlými ložisky lithia, které jsou pro potřeby 21. století nejspíš nezbytné.

Hornictví v České republice má sestupnou tendenci a od sametové revoluce na to postupně doplácí hlavně těžba uhlí. Černé uhlí je pro Česko skoro minulostí, toho hnědého se těží asi o dvě třetiny méně.

Ještě v roce 1987 se na území Česka vytěžilo celkem 35,7 milionu tun černého uhlí. Loni to ale bylo už jen 1,3 milionu. V případě hnědého uhlí a lignitu platí, že v roce 1987 se vytěžilo celkem 96,3 milionu tun a v roce 2022 jen 33,4 milionu tun. Uhelné doly se zavírají, nové se neotevírají. Méně se ale v Česku těží i zemní plyn nebo ropa.

Některé další suroviny ale jsou z hlediska těžby stále poměrně populární. Relativně se stále daří hlavně stavebním surovinám, mezi které se řadí hlavně štěrkopísek a kámen. Tyto materiály totiž nemají prakticky žádné alternativy a výstavba nových bytových či rodinných domů je bez nich takřka nemožná.

V posledních letech je zhruba podobná i těžba vápence, cementářských surovin nebo kaolinu. Jde o klíčové suroviny hlavně ve sférách sklářství, keramiky a dalších podobných odvětví. Česko by ale myslet na to, že už v blízké budoucnosti by mohly dojít zásoby tohoto materiálu v kamenolomech. Nové se neotevírají a to by mohl být problém.

Ještě na počátku 21. století pracovalo v českém těžebním průmyslu asi 50 tisíc lidí. Tento počet ale postupně klesá a loni se dostal už jen na dvacetitisícovou hranici. To souvisí mimo jiné i s tím, jak se pracovní síla v těžbě a dobývání podílí na celkové pracovní síle České republiky. V roce 2005 to bylo 1,2 %, o sedmnáct let později ale už jen 0,5 %.

Mzda pracovníků ve sféře těžby se navíc při pohledu do mzdové struktury celé české ekonomiky taktéž snižuje. V roce 2005 byla průměrná mzda v sektoru těžby a dobývání o 23 % vyšší než mzda v celé ekonomice. V roce 2022 ale toto průměrné mzdové ohodnocení už bylo jen o 7 procent vyšší než mzda v celém českém hospodářství.

K útlumu těžby došlo v České republice i proto, že celosvětové dobývání surovin bylo celosvětově levné a běžně dostupné. Evropa si na to snadno zvykla a svou vlastní těžbu nahrazovala dovozem odjinud. V posledních letech se ale surovinová dostupnost snížila. Mnohé asijské ekonomiky omezují vývoz a zaměřují se na jejich použití v domácím prostředí. Řadí se mezi ně třeba i Čína nebo Indie. Zároveň platí, že suroviny jsou v dnešní době mnohem dražší než dřív.

Je ale zřejmé, že i kvůli stále silnějším deglobalizačním tlakům se Evropa těžbě už jen těžko vyhne. Minimálně jde o nezbytný krok z pohledu surovinové bezpečnosti, zároveň to ale může být stále výhodné i z pohledu ekonomického. Je ale otázkou, jak se k této otázce postaví vláda.