Cesta z inflace

Ve vztahu k vysoké inflaci je třeba brát zhoršený sentiment spotřebitelů pozitivně. Na nižší nákupy i prodeje se čekalo. Růst cen ochladil poptávku a slabší poptávka ztlumí růst cen. Spotřebitelé nesmí nakupovat do zásoby ze strachu z menší kupní síly peněz, podporují tak inflaci i skrze samotné zvýšené marže prodejců.

V českých statistikách se poslední dobou začínají objevovat údaje, které hovoří o obrovské spotřebitelské nedůvěře, o propadech v prodejích i o menším zadlužování se. Například indikátor spotřebitelské důvěry byl v Česku u předposledního měření nejníže od roku 1999, hlavně kvůli obavám mnoha lidí. Inflace jim způsobila nebo způsobí finanční tíseň. V srpnu se oproti očekávání spotřebitelská důvěra zvedla, ale v pozitivní obrat nelze doufat. Sentiment spotřebitelů je na nejnižších úrovních také v celé eurozóně. Poslední data o maloobchodních tržbách v Česku ukazují meziroční pokles o 6 %, pokles z předešlého měsíce dosáhl 6,6 %. Větší propad od začátku měření nastal pouze v hlavním koronavirovém období, kdy byly obchody zavřené.

Není ale na místě být z těchto čísel v šoku. Otázkou totiž nebylo, jestli se to stane, ale kdy se to stane.

Centrální banky všude po světě zvyšují cenu peněz. Česká národní banka již svou základní sazbu stanovila na 7 %. Do toho se v ekonomice objevuje pádivá inflace, která spoustu lidí celkem po právu děsí. Důležité v takové situaci je, aby spotřebitelé neztráceli důvěru v peníze a v jejich hodnotu. Nesmí dojít k tomu, že si budou chtít nakoupit elektroniku, obuv, oblečení nebo jiné zboží časté spotřeby ještě před tím, než jim prodejce zboží znovu zdraží. Předbíhat inflaci je možná logické pro onoho spotřebitele, není to ale dobré pro celé hospodářství. Takovéto nákupy jsou právě to, co inflaci popohání. Lidé si ani nesmí myslet, že jsou vyšší úrovně inflace normální. Centrální banka proto dělá závazná prohlášení o směřování inflačního cíle a o jeho horlivém pronásledování. Spotřebitelé se podle statistik přestali snažit dohánět rostoucí ceny a finance přesouvají do investičních a spořících produktů. Zároveň si z obav o ceny zemního plynu a elektřiny dělají rezervy na zimu. Oslabení poptávky je prvním cílem restriktivní měnové politiky a je tak v obdobích vyššího růstu cen nevyhnutelné. Přestože se teď hovoří o nákladové inflaci, kvůli zdražujícím vstupům a válce na Ukrajině, v ekonomice byl také přebytek peněz, který ležel u spotřebitelů na účtech. To koresponduje s teorií, že inflace je pouze peněžní jev a je tak vyvolána nepřiměřenou nabídkou peněz. Období nákupů za finanční přebytky je už u konce a bylo vystřídáno očekávaným a kýženým poklesem jistoty, prodejů a poptávky po penězích i zboží.

Situace by mohla být v jistém směru alespoň mírně pozitivní. Evropská centrální banka se sice bojí zvyšovat úrokové sazby kvůli zadluženým jihoevropským státům, ale jednou tak už letos učinila. Důsledkem by mohlo být pročištění vzduchu v hospodářství. V Evropě existuje velké množství „zombie firem“, které nejsou schopny generovat zisk a jsou tak ekonomicky neefektivní. Tyto firmy přežívají pouze díky levným úvěrům, využívají je k přebití předchozích dluhů. Dražší peníze a oslabená poptávka by je mohla vyřadit ze hry a vytvořit z evropské ekonomiky znovu trochu méně „nadopované“ prostředí. Negativním důsledkem takového výsledku pak je nižší konkurence a zhoršení pozice zaměstnanců na trhu práce kvůli případnému propouštění.

Komplikace to přinese státům jižní Evropy, které jsou už nyní v dluhových problémech. Pro ně může dluh rychle kulminovat kvůli jeho vyšší obsluze, jež přijde s růstem úrokových sazeb.

Minimálně možná se zdá být také stagflace nebo slumpflace. Nastala by v situaci, kdy by se růst hospodářství dostal do záporu, nebo by byl neutrální z důvodu oslabení poptávky po penězích i zboží. Zároveň by muselo docházet k vyšší inflaci zapříčiněné neutuchajícím tlakem na ceny vstupů v ekonomice. Malérem by tak byla přetrvávající energetická krize. Cestu z ní se snaží najít politici i na celoevropské úrovni.