Dvě sazby DPH nejsou dostatečně efektivní a transparentní

Českou republiku od nového roku nejspíš čeká velká změna systému daně z přidané hodnoty. Současná podoba se totiž zásadně změní a místo tří sazeb by nyní měly být jen dvě. Ačkoliv si vláda od takové změny slibuje celkové zjednodušení systému, o příliš velkou změnu nejspíš nepůjde. Potenciál k daňové optimalizaci se tím totiž nepodaří zcela odbourat.

Daň z přidané hodnoty je dlouhodobě nejvíce výnosným pilířem českých veřejných rozpočtů. Pro rok 2023 se počítá s tím, že výběr daně z přidané hodnoty by se mohl dostat až na 380 miliard korun. To znamená, že jde asi o 23 procent všech daňových příjmů. České rozpočty více profitují už jen ze sociálního pojištění, což ale minimálně z formálního hlediska žádnou daní není.

Základní sazba DPH je momentálně stanovená na 21 procent. To na takové úrovni zůstane i dál. Při pohledu do dalších států v Evropské unii je patrné, že jde v kontextu EU o průměr.

Nejvyšší sazbu DPH má dlouhodobě Maďarsko a dosahuje až na úroveň 27 procent. Tu nejnižší má momentálně Lucembursko a dosahuje na 16 procent.

Státy Evropské unie ale povětšinou přistupují i k uvalení až dvou snížených sazeb, které podle evropské legislativy nesmí být nižší než pět procent. Jedna daňová sazba může být i supersnížená, což znamená, že každý stát Evropské unie může mít v platnosti maximálně čtyři sazby DPH. Právě takto to má Francie, Irsko, Itálie nebo Lucembursko. Jsou ale i státy, které přistupují pouze k jedné jediné sazbě DPH. Jde kupříkladu o Dánsko.

Snížené sazby jsou každopádně ve státech Evropské unie velmi populární. Ani od ledna příštího roku se Česká republika od tohoto konceptu nebude odlišovat. Vláda k tomu uvádí, že tyto změny by měly snížit možnosti nejrůznějších subjektů k daňové optimalizaci.

Od snížených sazeb DPH si státy slibují, že dojde k zpřístupnění některého zboží a služeb osobám, které mají nižší příjmy. Nižší DPH by mělo zároveň motivovat některé osoby k tomu, aby upřednostnily spotřebu toho zboží či služby, které mají pozitivní enviromentální či zdravotní dopady.

Nevýhodou různých daňových sazeb je, že zde existuje prostor pro daňové úniky. Celý systém je kvůli tomu nepřehlednější a zároveň platí, že finanční správa má s ním dodatečné náklady. Obchodníci zároveň k nižší DPH přistupují tak, že do konečných cen pro spotřebitele nepromítají nižší sazbu plně.

Proto platí, že by vlády po celé Evropě měly uvažovat o zavedení jedné jediné daňové sazby. Ta by v České republice mohla dosahovat na úrovni 21 procent, čímž by se od průměru EU příliš neodlišovala. Pozitivní dopady by to mělo i pro české veřejné rozpočty, neboť podle odhadů by došlo k nárůstu vybraných prostředků až o 24 procent, konkrétně pak o 92 miliard.

Zároveň ale platí, že jednotky miliard by stát vydělal i díky transparentnějšímu systému. Na druhé straně se s tím ale pojí i negativa. Vyšší daňová zátěž by se jistě propsala i do konečných cen pro spotřebitele, inflace by se tedy mohla o něco zvýšit, což zvlášť v dnešní době vysokých inflačních očekávání nemusí být zrovna rozumné. Na druhou stranu by se dodatečně vybrané peníze mohly využít cíleně (adresně) pro podporu těm osobám, které sociální pomoc potřebují.