Historický milník pro eurodolar?

V posledních dnech se „eurodolar“ velmi přiblížil hranici parity tzn. stavu, kdy by hodnota eura a dolaru byla vyrovnaná. Významné finanční společnosti jako banky a hedgeové fondy s paritou dle svých vyjádření do značné míry počítají.

Na sílící dolar nebo ještě spíše slábnoucí euro má vliv hned několik důležitých věcí. V prvé řadě rozdílný přístup měnových politik Fedu a ECB. Zatímco Fed již se zvyšováním sazeb na dolaru začal, ECB s tím dlouho „otálela“ a měla by eurové sazby poprvé po deseti letech začít zvyšovat až tento měsíc. V posledních dnech se ale začalo spekulovat o tom, jak reálné je výraznější zvyšování sazeb v situaci, kdy eurozóna bude s velkou pravděpodobností čelit hospodářským problémům a instituce typu Mezinárodního měnového fondu postupně snižují odhady růstu evropského hospodářství pro tento rok. Navíc členy eurozóny je hned několik zemí, kterým by výraznější zvýšení sazeb přineslo problémy ve spojení se splátkami dluhů. Nejčastěji se mluví o Itálii, ale týká se to i Řecka, Španělska a do určité míry i Francie. Zatímco v předchozích letech mohla ECB „zasypat“ problém nízkého růstu a nízké inflace penězi, tentokrát nic takového udělat nemůže, protože by ještě více roztáčela inflační spirálu.

Již během června došlo k tomu, že se rozdíl mezi desetiletým německým a italským dluhopisem zvýšil na 2,5 %, a na začátku července se ustálil nad hranicí 2 %. Dlouhodobě se tento rozdíl pohyboval pod 1,5 %. Výnos desetiletého italského dluhopisu se dostal v červnu až nad 4 %. Pokud by se tento stav stal normou, Itálie nebude schopna dlouhodobě své závazky splácet.

Italský vládní dluh se již před současnou krizí pohyboval nad hranicí 150 % vlastního HDP. Není žádný důvod se domnívat, že by se snad měl poměr v nejbližší době snižovat. Samotná výše zadlužení není jediný faktor, který se sleduje, záleží např. i na struktuře a držitelích dluhu. Např. Japonsko má aktuálně svůj vládní dluh ve výši téměř 270 % vlastního HDP a tento poměr je zdaleka nejvyšší ze všech rozvinutých zemí. Ale není to vnímáno jako velký problém, mimo jiné z toho důvodu, že většina dluhu je v držení japonských, a nikoliv zahraničních subjektů. A Japonci jsou dlouhodobě ochotni svému vlastnímu státu půjčovat za minimální úrokové sazby. Navíc ještě dodejme, že japonská centrální banka se netěší ani zdaleka tak velké autonomii, jako např. ČNB. O tom, že role italské centrální banky je z monetárního pohledu minimální, není nutné se více rozepisovat.

V pátek 8. července se dolar obchoduje již pod úrovní 1,01 EURUSD. Takto silný byl dolar naposledy na konci roku 2002. Pod hodnotou parity se eurodolar obchodoval téměř 3 roky v období 2000 – 2002. Zde se ale zastavme na menší historické okénko. Byť se myšlenka společné evropské měny objevila již 60. letech minulého století, euro jako takové vzniklo až k 1. lednu 1999. Až do konce roku 2001 ale měna existovala pouze virtuálně tzn. pouze pro elektronické platby a potřeby účetnictví. Bankovek a mincí v oběhu se obyvatelé členských zemí eurozóny dočkali až od 1. ledna 2002. Srovnávat aktuální možnost parity se stavem před 20 lety je tak přinejmenším zavádějící.

Takto silný americký dolar způsobuje problémy v celé řadě oblastí. Nejen ropa, ale i celá řada dalších komodit se obchoduje v amerických dolarech. I kdyby snad komodity obecně začaly zlevňovat, pokles cen bude tlumen právě sílícím dolarem. A problém může mít obecně úplně každý ekonomický subjekt na této planetě, který má v dolarech vedený svůj dluh, který musí splácet…