Jak se daří projektu Nové hedvábné stezky?

Před deseti lety ohlásil čínský prezident obří projekt Nové hedvábné stezky. Co je cílem projektu? Ze kterých dvou částí se projekt skládá a kdy by měl být dokončen? I Světová banka označila před pěti lety ekonomický dopad projektu jako pozitivní. Jak to s projektem dnes vypadá?

Projekt Nové hedvábné stezky (The Belt and Road Initiative) byl představen čínským prezidentem Si Ťin-pchingem v září 2013. Jedná se o obří projekt vytvoření nových obchodních tras s cílem zvýšit obchodní výměnu Číny se zbytkem světa. Související motivací Číny je snížení objemu čínského obchodu proplouvajícího Malackým průlivem, o této Achillově patě Číny jsme psali ZDE. Dalším cílem je zvýšení objemu čínských investic v participujících zemích. Jde obvykle o velké infrastrukturní projekty, na které Čína poskytuje vlastní stavební dělníky a omezuje tak ekonomické zapojení dotčených zemí. Že se to týká i Evropy jsme popisovali ZDE. Zapojené čínské společnosti jsou obvykle státní a centrální čínská vláda jim tak de facto „obstarává“ business za hranicemi Číny. Projekt měl být realizován ve 149 zemích čtyřech kontinentů a dokončen měl být v roce 2049. Tento tok nebyl prezidentem Si Ťin-pchingem vybrán náhodou, jde o sté výročí komunistického vítězství v čínské občanské válce a tedy rok vzniku komunistické Číny.

Projekt se skládá ze dvou částí, pro vysvětlení je nutné vyjít z anglického názvu viz výše. Slovo „Belt“ (pás) představuje oživenou suchozemskou cestu přes střední Asii do Evropy. Slovem „Road“ (cesta) se pak myslí mořské obchodní trasy se zapojením celé řady přístavů a řady dalších velkých infrastrukturních prvků (mosty, přečerpávací stanice) v jihovýchodní Asii. Velké přístavy již Čína vybudovala v Pákistánu a na Šrí Lance. Pro Čínu je klíčové se co nejvíce vyhýbat Malackému průlivu, kterým dnes odhadem proplouvá více než 60 % čínské spotřeby ropy a zemního plynu. V případě zablokování průlivu vůči Číně nepřátelským námořnictvem by tak Číně hrozilo zásadní omezení dovozu klíčových energetických surovin.

Zdroj: https://www.silkroadbriefing.com/

K projektu se do jisté míry přihlásila i Česká republika, když tehdejší prezident Miloš Zeman při několika příležitostech označil celý projekt jako „nejvíce fascinujícím projektem v novodobých dějinách“ a přirovnával ho k poválečnému Marshallovu plánu, prostřednictvím kterého Spojené státy americké obrovskými částkami podpořily válkou poničené hospodářství zemí západní Evropy. Pravda je nicméně taková, že Čína v České republice nakonec investovala jen zlomek slibovaného objemu prostředků a již v roce 2019 ukončil svou činnost Institut Nové hedvábné stezky, který založil exministr zahraničí a poradce prezidenta Zemana Jan Kohout.

Z evropských zemí se projektů v největší míře „účastní“ přímořské státy, když čínské společnosti (především COSCO) jsou držiteli podílů v řeckých přístavech Pireus a Soluň, v německém Hamburgu, italských Benátkách, belgických přístavech Antverpy a Zeebrugge či v Rotterdamu v Nizozemsku.

Studie Světové banky z roku 2018 ukázala na pozitivní ekonomický přínos projektu, když došlo k navýšení obchodu zúčastněných zemí a zároveň ke zlevnění globálního obchodu. Jak to ale s celým projektem vypadá dnes? Letos projekt „slaví“ 10 let existence a je tak na místě ho zhodnotit.

Určitým překvapením je, že největší část čínských investic nemířila do infrastrukturních projektů v zaostávajících zemí, ale do Ruska, kde Čína investuje především do projektů týkajících se těžby a přepravy ropy a zemního plynu. Z pohledu Číny to ale smysl dává, protože přes fakt, že Číně patří v těžbě zmíněných surovin 6. resp. 4. místo na světě, musí větší část své spotřeby ropy a zemního plynu dovážet. Výrazné zhoršení úvěrového rizika Ruska za poslední rok tak dost možná odpovědným čínským představitelům přivádí horší spánek. Pro představu dodejme, že v Rusku Čína investovala cca 300 mld. USD, 2. místo zaujímá Katar s cca 245 mld. USD a „bronzovou“ pozici pak Malajsie s proinvestovanými cca 160 mld. USD. Nepříjemností pro Čínu je, že 4. a 7. místo zaujímají Egypt resp. Pákistán s investicemi ve výši 120 mld. resp. 80 mld. USD. Jde o země, u kterých se očekává, že dost možná přestanou být v řádu měsíců době schopné splácet své závazky. K tomu v posledních letech u jiných zemí zapojených do projektu Nové hedvábné stezky došlo už několikrát.

Šlo např. o Šrí Lanku (výstavba přístavu Hambantota) nebo Ugandu (modernizace jediného tamního mezinárodního letiště Entebbe). U některých projektů to Číně až tak vadit nemusí, protože mívá smlouvu s příjemcem investice postavenou tak, že daný stát Číně ručí nemovitým majetkem (např. přístavem, dopravním terminálem apod.) a Čína má pro daný majetek i jiné využití. Z původně obchodního přístavu Hambantota tak Čína může vytvořit vojenskou námořní základnu. Ale u celé řady projektů není obdobný postup reálný a Číně sice zůstane zbudovaný nemovitý majetek (např. obří dopravní terminál v Keni), ale nebude mít pro něj adekvátní využití a proinvestované prostředky se Číně nikdy nevrátí.

Čína se navíc musí obávat výrazně se zvyšující rizikovosti svých investic. Přiložený graf srovnává vývoj národních ratingů rozvíjejících se zemí (EMDE - emerging market and developing economies). Černá křivka ukazuje vývoj ratingů všech sledovaných 108 rozvíjejících se zemí (dle váhy jejich HDP). Červená křivka ukazuje vývoj ratingů těch zemí, které si vzaly úvěry u čínských subjektů typicky z důvodu velkých infrastrukturních projektů. Ratingy všech sledovaných rozvíjejících se zemí se v průměru snížily o dva investiční stupně. Zemím s čínskými půjčkami pak ale o pět investičních stupňů na úroveň Řecka! Ve zkratce to znamená, že průměrná čínská investice mířila, dle globálních ratingových agentur, do země s aktuálně spekulativním investičním ratingem. Pokud proinvestovaných 300 mld. USD v Rusku představitelům čínských subjektů, které tyto půjčky poskytly, přeci jen horší spaní nepřináší, pád ratingů celé řady zemí do spekulativního pásma by rozhodně měl.

Zdroj: https://cepr.org

Dle odhadů Centre for Economic Policy Research (CEPR) je aktuálně cca 60 % z celkového objemu 1,3 bilionu USD (1012 USD) čínských prostředků poskytnutých v rámci Nové hedvábné stezky ohroženo nesplácením nejen úroků, ale i jistiny ze strany dotčených zemí. Čína tak zřejmě bude nucena k Sofiině volbě. Buď bude půjčky restrukturalizovat (a získá zpět své prostředky v nejlepším případě později), nebo dané projekty dokončí, i když jí daná země nezaplatí. Pro nezúčastněnou stranu bude zajímavé sledovat, pro jakou variantu se nejvyšší čínští představitelé rozhodnou.