Kde se berou kandidáti do čela centrálních bank?

Měnová a fiskální politika jsou dva důležité nástroje pro udržení zdravé ekonomiky. Fiskální politika je realizována vládou, která vnikla na základě demokratických voleb a následných kroků prezidenta a poslanecké sněmovny.

Monetární politika je pak u nás realizována bankovní radou ČNB, jejíž členy vybírá a jmenuje prezident. Již z předchozích dvou vět je patrné, že rozhodnutí o tom, kdo bude realizovat fiskální politiku je poskládáno z rozhodnutí miliónů voličů a následně musí dojít k nějakému konsensu mezi vítězem voleb, prezidentem a poslaneckou sněmovnou, aby vznikla vláda s důvěrou. V případě monetární politiky se jedná o rozhodnutí jediného člověka – prezidenta. (byť také zvoleného milióny voličů).

Na jedné straně není žádoucí ve větší míře zatahovat do procesu výběru bankovní rady více politiků, aby byla zachována nezávislost centrální banky, na druhou stranu je otázka, zda výběr centrálních bankéřů ponechat zcela na jediném člověku. Centrální bankéři přitom nejsou jediné profese jmenované prezidentem – koneckonců i členy vlády jmenuje prezident, ale na návrh premiéra, soudce jmenuje na návrh ministra spravedlnosti, profesory na návrh vědeckých rad. Pouze u centrálních bankéřů je vše zcela na prezidentovi a pouze při nutnosti splnit zákonné požadavky na člena bankovní rady:

•    Plná způsobilost k právním úkonům

•    Ukončené vysokoškolské vzdělání

•    Bezúhonnost

•    Zkušená a uznávaná osobnost v měnových záležitostech nebo v oblasti finančního trhu

Jak je to jinde ve světě?

V případě Evropské centrální banky je výkonná rada jmenována Evropskou radou, která o jejich jmenování rozhoduje kvalifikovanou většinou. Přičemž ale předtím členské státy eurozóny navrhnou kandidáty, ty posoudí Euroskupina, následně Rada EU vypracuje doporučení a před samotným jmenováním ještě kandidáty konzultuje Evropská rada s Evropským parlamentem a radou guvernérů ECB.

V případě amerického Fedu jsou členové Rady guvernérů jmenováni prezidentem, ale toto jmenování ještě potvrzuje Senát. Ti ale tvoří jen nadpoloviční většinu Federálního výboru pro operace na volném trhu (FOMC), na zbytku postů rotují prezidenti jednotlivých regionálních bank Fedu. A ti jsou zase voleni členy představenstva regionálního Fedu.

V případě Bank of England jsou členové měnového výboru a guvernér jmenováni královnou na návrh premiéra. Reálně ale kandidáty doporučuje ministr financí, který také vede finální kolo pohovorů s kandidáty, kteří prošli nižšími koly výběrového řízení.

Takže je otázka, zda i v případě jmenování členů bankovní rady ČNB by nebylo vhodné učinit celý proces více transparentnější a zda by celému procesu neměla předcházet širší diskuse a následně být jmenování členů bankovní rady kontrasignováno dalším ústavním činitelem.

Absence této širší diskuse je pak vidět i v každé české hospodě – zatímco kroky vlády a jejích členů jsou častým tématem hospodských debat, málokdo dokáže vyjmenovat členy bankovní rady natož hodnotit jejich rozhodnutí.  U téhož stolu se pak mluví o Babišově drahotě, Fialově drahotě, ale že součástí koktejlu, který přispěl k celosvětové inflaci je i extrémně uvolněná měnová politika centrálních bank z minulých let, to se nemá šanci stát tématem.

Aktuálně se nakonec nenaplnily obavy, kdo že nyní zasedne v bankovní radě. Prezident nakonec vybral kandidáty, které trh pozitivně ocenil posílením koruny a kteří skutečně splňují onu podmínku zkušených a uznávaných osobností v měnových záležitostech. Panovaly totiž obavy, že prezident vybere kandidáty, kteří splňují jeho představy o měnové politice, což by naprosto popřelo nezávislost centrální banky. Tvůrci ústavy přepokládali, že prezident vybere odborníky, kteří pak rozhodují o měnové politice, ne že se prezident rozhodne o měnové politice a podle toho vybere bankéře, kteří tuto měnovou politiku budou realizovat.

A co když příštím prezidentem bude „nemajitel“ jednoho velkého holdingu, který potřebuje mít sazby co nejnižší?