Proč nepatří Írán k nejbohatším zemím v Asii?

Írán disponuje obřími zásobami nejen ropy a zemního plynu. Má relativně mladou a vzdělanou populaci. Polohu by Íránu mohla řada zemí závidět. Proč tedy Írán zatím nedokáže tento potenciál přetavit v prosperující hospodářství?

Írán (Íránská islámská republika) disponuje obřími zásobami zemního plynu, které ho řadí na 2. místo na světě hned po Rusku. Íránské zásoby plynu jsou zhruba 2,5 větší než ty v USA a převyšují součet zásob zemního plynu, kterými disponují Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty. Z pohledu zásob ropy patří Íránu 3. místo na světě. Navíc se zhruba 5 % na světě těžených kovů nalézají právě na území tohoto státu. Irán má také relativně velkou a stále rostoucí populaci 84 mil. obyvatel, což aktuálně znamená 18. místo na světě. Ta je navíc vzdělaná, když především iránské technické univerzity dosahují v hodnocení např. od portálu topuniversities.com velmi solidních výsledků (na úrovni českých univerzit). Irán má navíc z pohledu lidských zdrojů výhodu v tom, že více než 50 % populace je aktuálně mladších 35 let. Za zmínku také stojí velmi výhodná poloha s přístupem k Indickému oceánu a Kaspickému moři. Írán má spoustu předpokladů pro to, aby byl bohatou a úspěšnou zemí. Přes zmíněné významné komparativní výhody se Írán v žebříčku zemí dle HDP na hlavu (per capita) umísťuje až okolo 110. místa na úrovni zemí jako je Jordánsko nebo Šrí Lanka. Proč tomu tak je?

Pro vysvětlení je potřeba menší historický exkurz. V roce 1979 skončila téměř čtyřicetiletá vláda prozápadního šáha Muhammada Rezy Pahlavího, který pod tlakem celostátních demonstrací opustil úřad i zemi a vlády se chopil Sajjid Chomejní. Ten zcela změnil směřování země, když se oficiálním novým „kurzem“ Íránu stal šíitský islám fundamentalistického charakteru. Veškerý průmysl byl znárodněn a došlo k zásadnímu obratu v zahraniční politice státu, což vyústilo v Íránsko-iráckou válku v letech 1980 – 1988. Dle odhadů tato válka stála Írán cca 640 mld. USD a uvrhla zemi do dlouhotrvajících ekonomických problémů.

Na vývoj íránské ekonomiky je velmi neutěšený pohled. Za posledních 10 let (tzn. 40 kvartálů) pouze ve 13 kvartálech íránský HDP v meziročním vyjádření vzrostl. Důvod najdeme, stejně jako v případě jiných zemí, třeba i v pandemii COVID-19, ale hlavní důvod hledejme jinde. Jsou jimi nejprve americké a posléze mezinárodní sankce, které mají původ v základním politickém směřování Íránu a jeho podpoře teroristů. Z podpory hnutí typu Hizballáh či jemenských protivládních sil Írán otevřeně dlouhodobě obviňuje např. i Organizace islámské spolupráce, které sdružuje cca 50 islámských zemí. Míra sankcí se mění např. v závislosti na tom, zda jsou v USA u moci demokraté nebo republikáni, ale íránskou ekonomiku decimují. Sankce, jež jsou na Írán v různé míře uvalovány již od roku 1979, nejprve mířily především na vývoz íránské ropy. Během 80. a 90. let se postupně rozšířily v zásadě na veškerý americký vývoz do Íránu. K výraznému zesílení sankcí došlo v roce 2003, když zástupci Mezinárodní agentury pro atomovou energii v jedné z íránských atomových elektráren našly stopy, dle kterých Spojené státy a západní spojenci usoudili, že se Írán snaží vyvinout atomovou bombu, k tomuto tématu přijala posléze několik rezolucí Rada bezpečnosti OSN. Česká republika je povinna se řídit nařízením Rady EU, která požaduje omezení vývozu týkající se např. zboží dvojího užití a zboží, které by mohlo být použito při činnostech souvisejících s obohacováním uranu, zboží související se zákazem dovozu ropy, zemního plynu a petrochemických a ropných produktů nebo zákazem prodeje či dodávek klíčového vybavení používaného v odvětvích energetiky. Opatření je daleko více, ale zmiňme ještě omezení ve finančním sektoru týkající se zmrazení aktiv íránské centrální banky i hlavních íránských komerčních bank či zavedení oznamovacího a schvalovacího mechanismu pro převody finančních prostředků přesahujících určitou výši do íránských finančních institucí. Je patrné, že sankce cílí především na schopnost Íránu pokračovat ve svém jaderném programu, na možnost rozvíjet svůj těžební průmysl a na schopnost Íránu „sehnat“ devizy západních zemí.

Sankce také mají zásadní dopad na „chuť“ zahraničních subjektů v Íránu investovat a riskovat, že dříve nebo později se jejich business může dostat do problémů v případě dalšího rozšíření oblastí, kterých se sankce týkají.

Iránská ekonomika, především díky uvaleným sankcím, dlouhodobě trpí vysokou mírou inflace. Za posledních 25 let se jen nárazově meziroční nárůsty spotřebitelských cen dostaly pod hodnotu 10 %.

Ekonomických problémů se Írán s největší pravděpodobností nezbaví, a k využití obrovského potenciálu země nedojde, dokud se nezmění režim, Irán se zbaví podezření z vývoje jaderných zbraní a následně nedojde k ukončení uvalených sankcí ze strany mezinárodního společenství.