Proč se Izrael a Írán tak nenávidí?

Jak daleko do minulosti sahá tato nenávist a kdy vlastně začala? Co by mohlo nepřátelství obou států ukončit?

Při poslechu projevů íránských představitelů o vymazání státu Izrael z mapy to může vypadat, že nenávist mezi zmíněnými zeměmi sahá daleko do minulosti. Ale není to tak. Až do islámské revoluce v Íránu v roce 1979 panovaly mezi oběma státy neutrální nebo až lehce přátelské vztahy. V rámci této revoluce byl svržen „západem“ dosazený šáh Muhammad Rezá Pahlaví a na jeho místo nastoupil islamistický režim kombinující antiimperialismus, arabský levicový radikalismus a muslimský antisemitismus. Pohledem kombinace tohoto vidění světa byl Izrael považován za koloniální výspu Západu a sionismus za verzi imperialismu. Jen těžko tak mohl nebýt označen za klíčového nepřítele Íránu.

V průběhu závěru 20. století nicméně stále více arabských zemí normalizovalo vztahy s Izraelem, i když se zemi nepodařilo uzavřít dohodu s Palestinci o dvoustátním řešení. Tento trend vyvolává otázku, co by mohlo zmírnit íránsko-izraelské nepřátelství, a s tím i mnohé potíže Íránu se Spojenými státy a dalšími západními zeměmi.

Íránští islamisté považují Izrael za nelegitimní stát, který si uzurpoval muslimská (resp. arabská) území a vyhnal Palestince z jejich vlasti. Podle nich by měl být Izrael nahrazen státem bez vyznání, v němž by muslimové a Židé žili jako rovný s rovným. Někteří íránští představitelé vyjádřili tento názor slovy, která si Izrael vyložil jako hrozbu jeho zničení, jako když bývalý prezident Mahmúd Ahmadínežád hovořil o vymazání Izraele ze stránek dějin a citoval ajatolláha Chomejního, zesnulého vůdce revoluce z roku 1979.

Mnohé aktivity Íránu na Blízkém východě od revolučního roku 1979 vycházejí z jeho ideologických sklonů a nepřátelství vůči Izraeli, například íránská podpora vzniku Hizballáhu v Libanonu po izraelské invazi do této země v roce 1982. Írán a jím podporované nestátní subjekty rovněž páchali atentáty a útoky na izraelské a židovské civilisty.

Sovětský svaz byl prvním státem, který v únoru 1979 uznal Íránskou islámskou republiku. Během íránsko-irácké války však Saddámovi Husajnovi dodával velké množství konvenčních zbraní. Nejvyšší vůdce ajatolláh Chomejní považoval islám za zásadně neslučitelný s komunistickými ideály (např. ateismem) Sovětského svazu, takže sekulární Saddám zůstal spojencem Moskvy. Během války však USA uvalily na Írán zbrojní embargo a Sovětský svaz dodával tajně zbraně do Íránu prostřednictvím Severní Koreje.

Po skončení osm let trvající války s Irákem byl Írán značně oslaben. Izrael změnil svou strategii z angažování tzv. periferních států na tzv. arabskou variantu a snažil se navázat na mírovou dohodu s Egyptem z roku 1979. Izrael vnímal arabskou opozici vůči Íránu jako podporu rodící se arabsko-izraelské spolupráce. Proto se rozhodl udržovat izolaci Íránu a snažil se oslabit jeho pozici. Izrael důsledně vystupoval proti jakékoli pozitivní reakci Západu na známky íránské umírněnosti přičemž v 90. letech 20. století permanentně lobboval za další a další americké sankce vůči Íránu.

Izrael se zaměřil na íránský jaderný program, o němž se v roce 2002 zjistilo, že je pokročilejší, než Írán přiznal Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Když se USA připravovaly na útok na Irák v roce 2003 tak někteří izraelští představitelé podporovali vojenský útok i na Írán. Izrael se také zapojil do

tvrdého soupeření s Íránem v bývalých sovětských republikách. Írán mezitím rozšířil svůj vliv v oblastech blízkých Izraeli, zejména v Sýrii, a využil možnosti, kterou mu poskytla občanská válka v roce 2011.

Několik událostí by teoreticky mohlo změnit íránský pohled na Izrael, zejména větší akceptace státu Izrael ze strany Arabů a normalizace vztahů s ním. Na základě takzvaných Abrahamových dohod se Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Súdán a Maroko připojily k Egyptu a Jordánsku a navázaly s Izraelem formální diplomatické vztahy, zatímco odpor Saúdské Arábie vůči formálním vazbám se zmírnil. Momentum se částečně zastavilo kvůli nástupu dosud nejpravicovější izraelské vlády a samozřejmě také po izraelské odpovědi na útok ze strany Hamásu v říjnu 2023, po kterém Saúdská Arábie již nemohla pokračovat v nastoleném trendu sbližování s Izraelem. A protože Írán není v pozici, kdy by mohl arabsko-izraelské usmíření zastavit, musel by vyvážit rozvíjející se arabsko-izraelské vztahy zahájením vlastního dialogu s Izraelem. Také zlepšení vztahů Íránu se Západem by mohlo islámskou republiku přimět k tomu, aby přehodnotila své nepřátelství vůči Izraeli, zejména pokud by bylo doprovázeno opětovným nástupem umírněnějších tendencí v Íránu, možná po smrti současného nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího.