Raná péče pomáhá dětem se zrakovým postižením

„Více než 20 % našeho rozpočtu musíme sehnat od dárců. Státní podpora nepokryje vše. V naší práci není prostor pro lítost a sentiment, je to tvrdé. Naše pracovnice se musí vypořádat s nesmírnou dávkou utrpení, ale také vidí radost v té nejčistší podobě. Nevíte o nás až do okamžiku, než nás začnete potřebovat“, říká ředitelka Společnosti pro ranou péči Mgr. Karla Němcová.



Citfin je hrdým podporovatelem pomoci dětem se zrakovým postižením. Členka představenstva Citfin Martina Zvěřinová a Mgr. Karla Němcová ve společném rozhovoru.

Až do nedávna jsem Ranou péči neznala, mohla byste nám ji představit?

Podporujeme rodiny od roku 1992. Je to sociální služba hrazená státem. Službu Raná péče založily studentky speciální pedagogiky. V té době byly děti se zrakovým postižením v raném věku umísťovány do ústavů. Kdyby tehdy dostaly rodiny péči, děti by zůstaly v rodině. Vymyslely formu podpory, kterou přivezly ze zahraničí. Je to náročná péče, ale v domácím prostředí, což je pro dítě to hlavní. Poprvé bylo vše neoficiální na úrovni obyčejné mezilidské pomoci. Jsme zaměřeni na poruchy zraku. Učíme rodiče hrát si s dětmi tak, aby se co nejrychleji rozvíjely. Jsme k dispozici rodinám s dětmi s hendikepem od narození až do 7 let věku.

Jak se k vám klient nejčastěji může dostat?

Myslím, že jsme stále pořád málo známí, ale naše cílová skupina je v nízkém počtu. Nikoho aktivně nevyhledáváme, ale rodina sama musí a o službu požádat. Překoná tak zároveň velkou bariéru. Do určité míry si tím lidé přiznávají, že mají problém a potřebují pomoc a tím pádem vědí, co chtějí. První informace a kontakty na nás by měli rodiče získat od lékařů, to však ne vždy funguje. Jednak z důvodu neznalosti lékařů, ale také kvůli jejich přetíženosti. Velmi důležité také je, aby lékař sám měl dostatek informací a uměl je správně předat. Více a více se o nás dozvídají rodiče přes sociální sítě, kde si lidé s podobnými osudy předávají kontakty a zkušenosti.

Jak jste se k Rané péči dostala vy osobně?

Osobní zkušenost. Já jsem vzděláním pedagožka, ale obor rané péče pro děti s postižením zraku jsem neznala. Můj první syn se narodil předčasně a vhodná pomoc se k nám v tu dobu nedostala, ale jakmile vám nějaká taková událost vstoupí do života, začnete získávat nové zkušenosti a zajímat se.

Jak jste financovaní?

Jsme registrovaná sociální služba. Každý občan má nárok na ranou péči, ale financování rané péče je nenárokovatelné a my se každý rok ucházíme o dotace. Pokud nebude velká změna v sociálním systému, tak budeme i nadále dlouhodobě financováni ze 77 % MPSV ČR a Kraji. Zbytek musíme zvládnout sami, takže jakákoli pomoc od nadací či dárců je velmi vítána.

Chtějí Češi pomáhat a jsou štědří?

To nesmírně záleží na výkonu ekonomiky a na tom, jak se lidem daří. Co nám dělá velkou radost, je stále častější téma firemní zodpovědnosti. Je to sice pomalu, ale rostoucí křivka. Naši nejdůležitější partneři jsou Nadace Českého Rozhlasu, Světluška nebo Nadace Leontinka. Rozpočet celé naší organizace byl v roce 2023 nějakých 86 mil CZK a z toho jsme museli přibližně 20 mil Kč sehnat od dárců.

Jaké handicapy jsou nejčastější?

Dříve to byly nedonošené děti, které trpěly retinopatií, tedy poškozením sítnice, kdy dochází k poškození cév, které zásobují sítnici kyslíkem a živinami. To může vést až ke slepotě. Dneska medicína šla výrazně vpřed, takže toto prakticky vymizelo. Nyní de facto nemáme nevidomé dítě, kvůli tomu, že byly předčasně narozeny.

Na druhé straně je zde Katarakta, tedy šedý zákal, dále metabolické problémy či genetické problémy. Mnoho zrakových vad se dá vyzkoumat na základě genetiky. Máme mnoho dětí se zrakovým postižením, které jde ruku v ruce s tělesným a mentálním. Těchto kombinovaných handicapů je více než 50 %.

Nedonošené děti, které přišly na svět mezi 26.-28. týdnem (pod 30. týdnem) jsou obecně ohroženy na vývoji a často je to právě zrak, který je funkčně ohrožený. Na nás je tedy celková podpora dítěte, tak aby maximálně dohnalo svůj vývoj. Není dozrálé, takže ho musíme stimulovat k „dovývoji“ jeho funkcí, aby se začaly propojovat všechny dráhy. Fígl tkví v tom, že se je snažíme stimulovat přes zrak, aby se otočily za podnětem, aby si na to chtěly sáhnout atd. My nejsme fyzioterapeuti, ale formou hry to doženeme.

Jak probíhá spolupráce s rodinou? Můžete uvést nějaký klasický příklad?

Jsme součástí rodiny a s rodiči jsme v těsném v kontaktu. Často je rodina izolovaná a nemůže nebo nechce nic sdílet. Kamarádky maminek mají jiné problémy, takže se odpojí. Důvěra mezi námi musí být vysoká. V žádném případě nesuplujeme rodiče, ale chceme dělat rodinu nezávislou. Do rodiny přijedeme většinou jednou za měsíc a naučíme rodiče, jak si hrát s dítětem, kolik času dítě potřebuje atd. S nadsázkou řečeno, rozdáme úkoly rodičům tak, aby se dítě co nejrychleji rozvíjelo a dohánělo deficit.

Vaše spolupráce s rodinou končí nejpozději v 7 letech dítěte, proč?

Cílem je, aby se rodina stabilizovala, orientovala se v systému v rámci ČR a rodiče i děti žili co možná nejvíce běžný život. Dítě by tedy mělo chodit do školy a rodiče do práce. Do 7 let je podporujeme a potom už to ta rodina zvládá sama. Cílem je, aby nepotřebovali pomoc. S někým skončíme ve 2 letech dítěte, s někým v 1 roce a u někoho je to v těch 7 letech dítěte.

Kdo jsou vaši lidé? Muži? Ženy? Věkově? Jsou to bývalí klienti?

Při plném úvazku může mít náš zaměstnanec na starosti až 25 klientů. Počítáme s tím, že to vychází na přibližně jeden den na jednu rodinu. Jediný muž u nás pracuje v administrativě, poradkyně jsou výhradně ženy. O dítě v domácnosti se většinou stará maminka a ta lépe navazuje vztah s ženou. S mužem by to nefungovalo tak dobře. Naši lidé musí splňovat tvrdé požadavky na vzdělání, jako je speciální pedagogika nebo sociální práce, jedná se o vysokoškolačky, které se musí neustále dovzdělávat. Snažíme se působit ve všech krajích a někdy je naše dojezdová vzdálenost až 150 km.

Asi si nemusíme říkat, že jejich práce musí být nesmírně psychicky náročná.

Máme dobrý systém vzdělávání, abychom s tím uměli pracovat. Velmi důležité je vzájemné sdílení, ale zároveň musíte umět věci odříznout a věnovat se svému životu. Tady není prostor pro sentiment a lítost. Jsme velmi otevření a vstřícní. Každý měsíc máme odborné porady a vše otevřeme. Pravidelné externí supervize jsou nezbytné. Každá pracovnice má možnost individuálních supervizí. Musíme se o ně starat, aby ten psychický nápor každá z nich vydržela. Jejich ohodnocení mezi 20 – 40 tisíci měsíčně, dle odbornosti a praxe by mělo být vyšší, ale to chce dnes asi každý.

Podporuje vás řada známých osobností, můžete některé z patronů jmenovat?

Je skvělé, že máme podporu známých osobností, bez nich to dneska nejde. Vážíme si každého z nich, ale z těch opravdu známých jsou to:

Ivo Šmoldas - překladatel, moderátor

Zbigniew Czendlik - kněz

Josef Polášek - herec

Pavel Liška - herec

Patrik Hartl – spisovatel

Jiří Mádl - herec

Do budoucna bychom chtěli rozšiřovat dostupnost služeb, které nabízíme. Klíčem je včasnost! Informovanost se musí zvyšovat. Rodiny musí být informovány, že mohou přijít a věc rychle řešit. Vše je zdarma. Je to preventivní sociální služba.